Valgaudemar

            je jedno z nejkrásnějších a nejdivočejších alpských údolí na severu departementu v masivu Les Ecrins se 6 lyžařskými středisky. Za své jméno vděčí poslednímu burgundskému králi Godemarovi, který zde našel v 6.  stol. útočiště před Ostrogóty. Protéká jím pstruhová říčka Severaisse, tvořící časté kaskády na vápencových skalách. Sníh tu přetrvává 6 měsíců v roce, přesto tu obyvatelé pěstovali obilí, zeleninu a dokonce i vinnou révu. Na břehu řeky se zachoval mlýn na obilí z r. 1838. Solidní čtvercová obydlí jsou přizpůsobena klimatu, vchod do domu byl chráněn před sněhem klenutým přístřeškem, nad  kterým vedly schody na sýpku. V přízemí bydleli lidé společně s domácími zvířaty, kvůli teplu. Koncem 19. stol. přišli s módou alpinismu Angličané a za doprovodu místních vůdců dobývali vrcholy. Pak ale nastal mohutný exodus, který se zastavil až s vytvořením národního parku Les Ecrins v r. 1973. Od té doby je údolí navštěvováno turisty jak v zimě,  tak v létě při výpravách na okolní vrcholy, které překračují 3000 m. Čím výše stoupáme, tím více nám krajina připomíná Himalaye, až dojdeme k ledovci Globerney, kde začíná národní přírodní park Les Ecrins.

            V Saint-Maurice-en-Valgaudemar se běžte podívat na románsko-lombardský kostel, postavený v 11. – 12. stol. mnichy z Cluny. V 15. stol. byla jeho zvonice ještě zvýšena a pokryta plochými typicky horskými střešními taškami. Vedle stojící 300 let stará lípa byla zasazena na příkaz ministra Jindřicha IV.

            Poslední obydlená osada je La Chapelle en Valgaudemar, výchozí místo  pro alpinistické výpravy k vrcholu Olan (3564 m) nebo do 1200 m hlubokého kaňonu Oules du Diable. Najdete tu kamenné domy se šindelovými střechami a slunečními hodinami, ale i nové horské chaty ze dřeva s rozkvetlými balkony.

            Souběžně s údolím Valgaudemar teče říčka Severaisseette 6 km dlouhým údolím až k vesničce Molines. Je tu opravdu konec světa, nevede sem ani cesta, auta musí zaparkovat 500 m od osady.