Nice

            dříve italská Nizza, kráska středomoří, je páté největší francouzské město, ale v srdci Francouzů je zapsáno na prvním místě, neboť je zde život nejpříjemnější díky klimatu, zeleni, azurové modři, vodotryskům a nekonečným plážím. Město umělců, spisovatelů, hudebníků a mládeže (25 tis. studentů na 345 tis. obyvatel). Když už jsme u čísel, tak ročně je zde 2640 hod. slunečního svitu a 800 mm srážek pouze v 80 dnech v roce. V Nice zkrátka slunce proniká denně na jídelní stoly mezi fenykl, česnek a rozmarýn, abyste mohli v klidu vychutnat místní bohatou kuchyni, která se tak podobá blízké italské, ale zachovává si svoji provensálskou specifiku.

Původně se toto místo nazývalo Terra Amata (milovaná země) a bylo osídleno ligurskými kmeny. Ve 4. stol. př. Kr. zde Řekové založili osadu  Nikaia (Vítězství), Římané v 1. stol. př. Kr. založili na sousedním pahorku  město Cimiez, které se stalo s 20 tis. obyvateli hlavním městem Provincie Přímořské Alpy, v r. 364 po Kr. jej nahradilo Ebrodunum. Bylo to významné středisko s amfiteátrem, římskými lázněmi a dokonce potrubím s horkým vzduchem na vytápění lázní, což v letech 300 byl v západní civilizaci nevídaný vynález. Dnes se aréna pro 4000 diváků používá pro pořádání festivalů a kulturních akcí a Cimiez je rezidenční čtvrtí s luxusními hotely z 19. stol. jako  je Regina se sochou královny Viktorie, paláce Alhambra, Majestic a Hermitage. Po vyhnání Saracénů Vilémem Dobyvatelem patřilo Nice střídavě království Burgundskému, Katalánskému a Neapolskému. V r. 1388 město a jeho okolí odmítlo uznat hraběte z Provence Ludvíka z Anjou a připojilo se k Savojsku, které mělo bližší vazby k Itálii a vládlo rovněž Sardínii. Úředním jazykem se stala italština – florentské nářečí. Teprve v r. 1794 byla zavedena povinnná francouzština a král Sardinie pařížskou dohodou vrátil Nice Francii. Po prohře Napoleona u Waterloo v r. 1814 opět Francie Nice ztratila a to trvalo až do r. 1860, kdy bylo hrabství Nice po plebiscitu zpět vráceno Francii.

   Původní obyvatelé, kteří osídlili pobřeží kolem Nice, jsou tedy Ligurové - horalé z Piemontu, Ligurie a Lombardie, což nám vysvětluje jejich charakter, veselý i nedůvěřivý zároveň, uznávající minulé hodnoty ale s nadějí hledící do budoucna. Chvíli trvá, než se s vámi spřátelí. V r. 1748 se začalo se stavbou přístavu Lymphia a tím se odstartoval rozvoj obchodu. Bylo postaveno náměstí Garibaldi a postavena první terasa kolem moře. Také Napoleon zde dvakrát pobýval, v r. 1794 se chtěl zde dokonce oženit s dcerou hostinského v dnešní ulici Bonaparte.  Po pádu císařství se v r. 1814 vrací Nice zpět Sardinskému království, tedy Savojsku. Koncem 19. stol. si sem začala jezdit léčit tuberkulózu anglická šlechta, po ní přijížděla ruská aristokracie, anglická královna Viktoria, portugalská královna a další korunované hlavy z celého světa, díky kterým vznikla  známá Anglická promenáda. Nejprve jen cesta k moři, dnes 8 km dlouhá výstavní třída lemovaná butiky světových módních návrhářů a luxusními hotely, z nichž nejreprezentativnější je secesní hotel Negresco postavený v r. 1906 nebo Kasino z r. 1929 ve slohu art-deco. V r. 1890 přijelo do Nice trávit zimu kolem 22 tis. cizinců, v r. 1910 už 150 tis. Stavební rozvoj přilákal dělníky ze sousední Itálie, kteří osídlili čtvrti Madeleine a Riquier. Anglická promenáda má svoji podobu od r. 1930.

   Nice je známé také svým karnevalem. Koná se každoročně v době masopustu již od 13. stol., kdy se ho zúčastňovala hrabata z Provence a Savojska. Tehdy se karnevalový rej odehrával na čtyřech náměstích, každé pro jinou sociální vrstvu: šlechtu, obchodníky, umělecké řemeslníky, dělníky a rybáře. V 18. stol. se díky nárůstu obyvatel karneval přesunul kvůli nedostatku místa z úzkých uliček do salonů. Ale město si potřebovalo zachovat přízeň své zahraniční  zimní klientely, a tak se v r. 1873 konal první karnevalový průvod doprovázený maškarádami a jezdci na koních zpátky v ulicích města. Od té doby se kromě válečných let koná dodnes ve 2. polovině února na náměstí s vodotrysky Masséna, pojmenovaném podle francouzského maršála a hrdiny napoleonských válek. V předvečer velikonoční popeleční středy je zahajován ceremoniálem na nábřeží Spojených států (le quai des Etats-Unis) a vrcholí tradiční květinovou bitvou. Dnes je Nice nazývána druhou Kalifornií, i když evokuje spíš Floridu se svými železobetonovými stavbami, art deco a  důchodci na odpočinku, stačí se projít navečer po anglické promenádě.

Stará část Nice se svými úzkými uličkami a balkony s rozvěšeným prádlem kontrastuje s elegantními starosvětskými budovami z období Belle Epoque, jak nazývají Francouzi konec 19. stol. Na nám. Rosseti stojí katedrála sv. Reparáty ze 17. stol., na palácích je vidět italský vliv, jsou pojmenované palazzo a jsou spojené s dějinami rodu, který je dal postavit. Můžete si prohlédnout např. palác Lascaris postavený v r. 1643 šlechticem jménem Jean-Baptiste de Castellar ve slohu velkých janovských paláců

   Na Cours Saleya se už od 17. stol. denně koná trh, kde můžete ochutnat místní speciality, jako je vyhlášená placka z cizrnové mouky socca, nakoupit ovoce a zeleninu za levnější ceny, hlavně v poledne, kdy trh končí. Na závěr procházky si můžete vystoupit nebo se nechat vyvézt výtahem za 0,90 €  na hradní návrší, odkud se vám naskytne nádherný výhled na přístav na jedné straně a na dlouhou anglickou promenádu na straně druhé. Místní obyvatelé svými protesty ubránili starý přístav před kotvením velkých zaoceánských lodí, protože tím by se vzhled přístavu navždy změnil podobně jako v Monaku. Můžete odtud vidět i pravoslavný chrám, postavený podle vzoru chrámu Vasila Blaženého v Moskvě v r. 1912, největší mimo území Ruska. V 19. stol. se v Nice usadila i vdova po ruském carovi Alexandrovi, spolu s ní sem přicházela ruská aristokracie a nechala si zde stavět honosné paláce. Následník trůnu, kníže Mikuláš, syn cara Alexandra, zde v r. 1864 zemřel a má v parku postavenou kapličku.

Nice je známé také jako středisko umělců, protože zdejší  světlo inspirovalo mnoho malířů. V Nice žil a maloval Henri Matisse, jehož muzeum najdete v janovské vile ze 17. stol. ve čtvrti Cimiez. Matisse si přijel na pobřeží léčit bronchitidu poprvé v r. 1917. Navštěvoval Renoira na jeho statku Collettes  a spřátelil se i s Picassem. Po skončení druhé světové války odešel do nedalekého Vence.  Muzeum shromáždilo jeho díla ze všech období od jeho prvního plátna z r. 1890 až po návrhy dekorace růžencové kaple u Vence z r. 1950, kterým jsou věnovány dva sály, neboť sbírka je uspořádána tematicky, vstupné 3,80 €.

  Dalším malířem žijícím v Nice byl Marc Chagall - expresionista ruského židovského původu, narodil se ve Vitebsku, studoval malířskou akademii v St. Peterburgu, pak odešel studovat do Paříže, kde se seznámil v prostředí bohémy s „prokletými básníky“ - Guillaumem Appolinairem. Začal malovat létající postavy v surrealistickém slohu podobně jako Salvator Dalí, žijící ve Figueras na španělském Costa Brava. Častým námětem  Chagalových obrazů jsou krávy nebo náměty ze života v Rusku. Když začala 1. sv. válka. vrátil se do Ruska, oženil se s urozenou dívkou a žil v Rusku ještě po revoluci 1917. Pracoval v moskevském divadle jako dekoratér, po jeho emigraci jeho díla zůstala 50 let skryta před veřejností. V r. 1923 odchází do Paříže, ilustruje Fontainovy bajky v naturalistickém stylu. Pro ilustraci bible se jel inspirovat do Jeruzaléma. Přichází r. 1933 - pronásledování židů nacisty, v posledním momentě odjel s manželkou z Evropy do Ameriky, kde se stýká s ostatními exulanty, malíři jako byl Braque, Dalí, Matisse, Leger, pracoval opět jako dekoratér při uvedení děl ruských autorů, jako Pták Ohnivák od Stravinského. Po osvobození Paříže se vrací z Ameriky sám, protože jeho žena umírá, usadil se ve Středozemí spolu s ostatními malíři. Vznikla zde neorelistická škola, která spojovala umělce jako Matisse, Braque, Delonay, Picasso, s nímž spolupracoval v jeho keramickém ateliéru ve Vallauris. V r. 1952 se podruhé oženil s Ruskou, maluje na náměty svého života, ruských oper, v 75 letech maloval strop opery, což bylo fyzicky náročné, dělá mozaiky, např. v New Yorku, zaujaly ho vitráže - hra světla pronikajícího přes barevné plochy. V r. 1973 otvírá v Nice své muzeum Biblického odkazu, kde jsou vystaveny jeho obrazy na biblické náměty Ztracená láska, Absolutní ráj. Vstupné 7 € .