 |
|
|
|
Provence
- Alpy – Azurové pobřeží
Kdo
jednou navštívil jižní Francii a poodhalil závoj magické atmosféry, kterou tato
nádherná země vyzařuje, bude se sem
stále vracet. Nejen aby se znovu podíval na známá místa, ale ještě více ho bude
lákat poznat něco nového. A i kdyby strávil poznáváním nových koutů zbytek
života, pořád bude spousta těch, které
ještě neviděl a které stojí za to
navštívit. Jižní Francie vás zkrátka nemůže nechat lhostejnými.
Zamilujete si ji a je to láska na celý život. Tento průvodce vám chce dát tipy
na vaši prázdninovou cestu, ať už se vydáte k moři, k toulkám po
vnitrozemí Provence nebo d
o jižních Alp. Jižní Francie nejsou jenom notoricky
známá přeplněná prázdninová letoviska, ale také půvabná krajina s klidnými
malebnými vesničkami na vrcholcích kopců nebo skal, které vyzařují atmosféru
starých časů. Jejich kouzlo „objevil“ pro nás Čechy
Miroslav Horníček. A stejně jako on ve své knize „Listy z Provence“ nebo
„Jak hledat slunce“, budu i já nadále
používat místo českého výrazu Provensálsko francouzský název Provence pro jeho
libozvučnost.
Pro ty, kteří se sem vydávají poprvé, nastává problém, kterou Provence si vlastně vybrat. Když se zaměříme na jeden z jejích aspektů, riskujeme, že nám uniknou další. Proto je potřeba se sem vracet a odhalovat její kouzlo postupně: jednou se zaměřit na magické skalní vesničky jakoby nepoznamenané zubem času. Podruhé si projet její malebné a pulsující přístavy s rybářskými bárkami a zátokami calangues, zařezávajícími se hluboko do vnitrozemí. Potřetí se vydejte objevovat čistou a nedotčenou přírodu horní Provence a pokaždé vás překvapí něčím novým. Od antických památek, přes středověké kláštery, skryté v zeleni, až po rafinovanou a sofistikovanou dnešní architekturu, zachovávající však typické prvky a barvy Provence.
Ať už však přijedete kamkoliv sem na jih, místními nazývaný Midi (poledne), typickým obrazem každého městečka i té nejospalejší vesnice je náměstí zastíněné platany, kde mezi krámky s pečivem, lahůdkami, zeleninou, rybami a terasami kaváren vyniká jedna taverna, vyhrazena místním štamgastům, kteří se scházejí kolem zinkového pultu navečer po práci u neodmyslitelné skleničky pastis, aby probrali novinky. Po celé generace se odtud ozývá stejné vtipkování a hádky, které se mísí s křikem okolo si hrajících dětí, zurčením kašen a předením koček. Pamětníci, opírající se o hole sedí venku na dřevěných lavičkách a s hlavou plnou vzpomínek mlčky sledují hry v koule i okolní dění. Provence spadá sice do země Galského kohouta, ale mentalita místních lidí se svou otevřeností a žoviálností blíží spíš Italům nebo Španělům. Obyvatelstvo se tak vyznačuje určitými specifiky, které jsou hluboce latinské a středozemní. Jsou to přece hrdí a soutěživí potomci Římanů, opakující po staletí stejná gesta a návyky svých předků. Etnické zdroje i přes všudypřítomnou modernizaci přežívají v hudbě, jazyku a v zachovávání až žárlivém střežení místních kulturních tradic, lidových slavností se zpěvem a tancem za zvuku bubínků a píšťal, četných folklórních svátků, kterými se obyvatelstvo snaží zdůraznit svůj kulturní původ.
Před vánocemi se místní trhy mění v přehlídku santons, což jsou tradiční, typicky provensálské figurky do jesliček z pálené hlíny nebo vyřezávané z olivového dřeva. Santons jsou duší Provence už od 17. stol. Název pochází z provensálského santoun zdrobněliny slova svatý. Jde o ztvárnění biblických postav, vyrobených z pálené hlíny a namalované barvami. Těmito figurkami se zdobily vánoční betlémy. Od 19. stol. se objevovaly další postavy: ovčák, lovec, mlynář, žena s otýpkou na zádech, opilec, ti všichni přicházeli s dary k malému Ježíškovi. Tato umělecká řemeslná výroba se rozvinula za revoluce, kdy kostely byly zavřeny a obyvatelé slavili vánoce doma. Každá rodina chtěla mít svoje jesličky. Dnes se tyto figurky proslavily v celém světě. Některé jsou mezi sběrateli velmi ceněny, hlavně fajánsové.
Hluboká úcta k tvořivosti a odkazu předků se manifestuje i stravovacími návyky, voňavou, typicky středomořskou kuchyní, předávanou z generace na generaci.
geografie